Simona Paulišinová

Má babička mi říkávala, že život je jako houpačka, jednou si nahoře a jednou dole. A měla pravdu, já jsme za svůj život zažila několik vzletů a pádů. Ten poslední dost bolel, možná to bylo způsobeno tím, že jsem se zhoupla z hodně velké výšky.

Žila jsem bezstarostný život v historickém mlýně, který jsme s manželem zrekonstruovali. Měla jsem tam svou keramickou dílnu, kde jsem vytvářela sošky z keramiky. Miluji kulturu, knihy a výtvarné umění, proto jsem tam pořádala přednášky, autorská čtení nebo koncerty. Náš mlýn se stal místem setkávání.

Jenže život není pohádka a nikdy nevíte, co vám osud přichystá. Začali jsme se potýkat s problémy. Nakonec jsme museli mlýn prodat a říct svému dosavadnímu životu sbohem.

Odstěhovali jsme se do pronájmu, začali pracovat v cizí firmě. Zase vše budovat od začátku. Bylo to těžké období, které trvalo tři roky. Naštěstí jsme ho společnými silami zvládli. Vneslo do našeho vztahu, který už trvá třicet let, novou jiskru. Naučilo nás, radovat se z maličkostí a nic nebrat jako samozřejmost.

Teď vím, že posuzovat události a okolnosti, zda jsou pro nás dobré, či špatné, můžeme, až když se stanou naší minulostí.    To, co se zezačátku jeví jako nejhorší můra, nás může v životě hodně naučit a posunout úplně někam jinam. Záleží jen na úhlu pohledu a na ochotě, začít s tím vším něco dělat.

Buď budete hrdinou nebo obětí svého života!                             Po těch třech náročných letech jsme si koupili dům na břehu Slapské přehrady, v přírodě, v klidu. Potřebovali jsme oddych, vylízat si své rány, vyrovnat se s minulostí.

Já jsem, jako sebereflexi, začala psát příběhy ze svého života prolnuté s fantazií. Do toho přišla korona, svět se zastavil. Přátelé byli daleko, všichni se báli setkávání. Co si počít s volným časem? Psala jsem. Příběhů přibývalo. Na čas jsem vyměnila reálné přátele za hrdinky mé knihy, Sáru, Moniku, Irmu. S nimi jsem prožila nejedno dobrodružství, o kterých si budete moct zanedlouho přečíst v mé knize Člověk nemůže mít všechno.

Když jsem knihu dokončila, bylo mi smutno. Smutno z toho, že to vše skončilo. Jednoho brzkého rána mě osvítila spásná myšlenka. Začít psát blog a tím pokračovat v příbězích o ženské duši.

 Naše ženské Já prahne po sdílení, být něčeho součástí, dělit se o své zkušenosti. A o tom všem je tento blog. O věcech, které nás ženy zajímají.

Vydejte se se mnou na cestu do různých koutů naší ženské pozornosti. Čtěte, komentujte, pište vaše příběhy. Staňte se součástí té cesty a uvidíme, kam nás společně dovede.